DOGTREKKING
Myslím, že na tento sport oficiálně nás nalákala Marcelka s Karlem, kteří se dogtrekkingu již nějakou dobu věnují. Asi jako většina lidí jsme o tomto sportu neměli ani tušení, natož abychom věděli, že se v něm soutěží na národní úrovni. Vice informací o dogtrekkingu a oficiální pravidla naleznete zde.
Vzhledem k tomu, že jsme zvyklí chodit po horách, tak jsme se rozhodli, že nějaký ten závod taky zkusíme a uvidíme.
Hanácká štreka 12. - 13. 7. 2008
Výběr padl na Hanáckou štreku z několika důvodů. Je to blízko, Nízký Jeseník je krásný a na tento termín nepadla žádná výstava. Původně jsme měli jít všichni čtyři, ale kvůli pracovní vytíženosti jsem se zúčastnila já s Divisem. Pro začátek jsme zkusili MID, co kdybychom nezvládli ani ten nebo by Divis měl nějaké potíže s ťapkama.
Trasa: Hraničné Petrovice - Pod mlýnským vrchem (10,5 km) - Slunečná (800 m n.m., 14,5 km) - Dětřichov n. B. (žel.st., 18 km) - U Dětřichova (19 km) - U tří líp (23 km) - Pomezí (706 m n.m., 26 km) - Pod Pomezím ( 27,5 km) - Pod Březinou (29,5 km) - Dalov (32 km) - Dalov (koupaliště, 33 km) - U modré studánky (34 km) - Nové Dvorce (35 km) - Za Slunečnou (37 km) - Těšíkovská kyselka (39,5 km) - Těšíkovský mlýn (40,5 km) - Hraničné Petrovice (42,5 km) - Hraničné Petrovice (ubytovna, 43 km)
Opravdu to stálo za to. Předně nejdůležitější věc, kterou musíte mít na dogtrekk je pes. Toho jsem měla. Ale druhá nejdůležitější jsou boty, ty jsem samozřejmě zapomněla doma, i když jsem už tolikrát slyšela a četla, že se to tolika lidem stalo a stejně jsem se nepoučila. Boty byly připravené hned za dveřmi, abych na ně nezapomněla :o))). Naštěstí to máme celkem blízko a tak mi je Tonda ráno před startem přivezl.
Na trať jsme s Divískem vyrazili v 6:19. Cesta nám celkem příjemně utíkala, ráno ještě nebylo takové vedro. Jako první cíl jsme si stanovili Slunečnou (800 m n.m.), stoupání nám šlo hezky. Divísek táhl a při překonávání padlých stromů galatně čekal. Na Slunečné jsme si udělali krátký odpočinek s občerstvením. Krpál dolů ovšem stál za to. Musela jsem Divíska dát k noze, jinak by mě asi rychle stáhl dolů. Dole pod kopcem nás čekala motorizovaná kontrola. Dále se šlo ještě pořád dobře, sice jsem již měla na obou nohou puchýře, ale kdosi říkal, že bolest je pouze v hlavě, tak jsem to moc nevnímala. Krize přišla v Dalově u koupaliště. Divísek se vykoupal a já už to pomalu začala vzdávat. Říkala jsem si, že mu to přeci nemůžu udělat a tak jsme šli dál. Bohužel nám došla voda a tak jsme museli dojít až k Těšíkovské kyselce bez kapky vody. Divis se mohl naštěstí po cestě několikrát v potoce napít a osvěžit se, vždy potom ožil a táhl, jak zběsilý. To jsem si myslela, že byl ten největší výkon, ale ještě jsem netušila, co nás čeká. Když jsme se u pramene Těšíkovské kyselky dostatečně napili (snad 3/4 litru na ráz), vyrazili jsme na poslední úsek cesty. To jsem Divíska už proklínala, protože pořád táhl a mě už bolelo snad všechno, chodidla, kotníky, kolena. Chtěla jsem to u Těšíkovského mlýna vzdát, to přišla ta pravá krize, naštěstí zrovna volala mamka a strašně mě s dědou a babičkou podpořili, takže jsem sebrala snad poslední ždibíček síly, co mi zbyl a vyrazila naposledy s cílem turistické ubytovny v Hraničných Petrovicích. To bylo to poslední peklo, ty tři kilometry do cíle se zdály být nekonečné a násobené nejméně deseti. Když jsme asi v 16:58 dorazila do cíle, byl to neskutečný pocit překonání sama sebe. Dokázala jsem si, že na to prostě mám. Divísek byl do poslední chvíle úžasný a dokončila jsem MID vlastně jen díky němu. Poslední kilometr jsem si říkala, že to musím zvládnou pro něj. On byl schopný ještě tahat v tlamě klacky a chtěl, abych mu je házela. Ten pes byl v tu chvíli snad nezničitelný. Druhý den jsem si řekla, že příště zkusím long, i přesto, že jsem se po cestě snad tisíckrát zařekla, že už nikdy v životě takovou blbost neudělám :o)).
Foto: LenkaB - Těsně za startem, to nám ještě bylo do smíchu. :o)))
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
26.9. - 28.9. 2008 - Dogtrekking krajem Oty Pavla
Nedalo nám to a vyrazili jsme na další trek, tentokrát už i s Annie a Tondou. Počasí bylo super, tak jsme nastoupili kolem deváté na trať. Hned v první části trati jsme si nacvičili brodění (asi tak 10x) přes potok a pak už přišly ty skvělé stoupáky a klesání. Človek podle mapy by ani neřekl, jak je ta trasa rozmanitá. Okolí Berounky bylo opravdu moc krásné.
Záhy přišlo první zdržení na kamenitém terénu před obcí Skryje, ozvalo se mi nedoléčené zranění paty, musela jsem trošku slevit z tempa. Toník na mě pokaždé někde čekal, takže jsem ho dost zdržovala. Divis ovšem v domění, že mi musí pomoci, táhl jako zběsilý, takže jsem ho ještě musela brzdit. Když už pata přestala bolet, ulevilo se a nasadili jsme opět rychlejší tempo až do doby, kdy jsem skončila na zemi (asi na 25. km) a narazila si koleno. To na mě přišla ta pravá krize, myslela jsem, že už to definitivně vzdám a bolestí a vzteky brečela. Toník se zachoval opravdu jako parťák do nepohody a snažil se mě pořád povzbuzovat, co to šlo. Nakonec koleno skoro ani nebolelo (aspoň jsem si to namlouvala). Toník mě asi na 35. km proklínal a říkal, že už nikdy více se ode mě nenechá přemluvit na něco takového. Ani jsem se mu nedivila, skoro 15 km jsme šli jak šneci (po mém naražení kolene) a on chtěl být do setmění v táboře. Na Toníka přišla krize někdy ke konci (byl trošku vzteklejší), takže jsme to společnými silami stejně zvládli, i když to spíše vypadlalo na to, že psi se dobře baví a my se nejspíš kvůli treku rozejdeme 
.
Trasa byla krásná, ale řekla bych že o něco náročnější než Hanácká štreka. Dášo, žádný terén light!!! 
Nejvíce jsme si užili poslední úsek cesty z Krakovce na Máchův mlýn, který jsme šli za tmy s jednou baterkou. Byla to opravdová bojovka a stálo to za to. Kolem jsme slyšeli pár výstřelů myslivců na čekané (takové malé zpestření). Jeden nás musel rozhodně proklínat, jelikož jeho pes štěkal, jak o závod, když jsme procházeli kolem a on se snažil ho utišit, leč bezvýsledně. Konečně když doštěkal, slyšeli jsme pejska opět po pár minutách v dáli hlásit, jelikož za námi šli ještě další trekaři. Chudák, snad aspoň něco trefil. Když jsme konečně dorazili do tábora, byli jsme rádi, že jsme přežili (tedy aspoň já ano).
V táboře jsem konečně koukla na koleno, modročervený šrám přes celé koleno, mi připomněl, že až se to přes noc vzpamatuje, bolet to asi bude a dvakrát tolik. Po sprše už jsme ovšem neměli moc sil tužit kolektiv a šli zalézt do spacáků.
Bylo to krásné až na naše nocování, kdy jsem si připadla, že spím v lednici. Nějak jsme neodhadli teplotu a první noc proklepali zimou, na druhou jsme si už od paní správcové půjčili ještě jeden spacák a dvě deky. To se spalo opravdu lépe.
Zázemí bylo úžasné, velká chvála všem, co se na tomto treku podíleli.
Opět jsme prostě bohatší o nějaký ten zážitek a hlavně jsme si to s našima mazlíčkama užili. Na cestě domů se mě Tonda zeptal, jestli se to bude pořádat i další rok, tak mě zahřálo u srdíčka, že se mu to aspoň trošku líbilo a asi přibude další človíček na tento tak trošku zvrácený sport (nevím, jak to mu jinak říci, když po absolvování trasy většina účastníků vypadá, jak když je přejel kombajn ).
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
3. 4. - 5. 4. 2009 - Chřibský DT 2009
Vyrazili jsme zahájit sezónu za humna na Chřibský DT na turistickou trasu. Tentokrát jsem sebou vzala kamarádku Marinu s kříženkou Betynkou. Odjezd z domu byl dost náročný, Marina si na cestě vzpomněla, že nemá lékárničku, tak jsme se vrátily a když jsme dojely do Ivanovic, tak si ještě vzpomněla, že nemá spacák. Bohužel mám veškeré vybavení mimo domov, takže jsme se z Ivanovic opět vracely pro spacák do Brodku. Prostě super začátek celého výletu, ale co, vše jsme měly a tak jsme konečně vyrazily na cestu (tedy místo šestě až v osm ).
Do základního tábora jsme přijely v devět a řítily se na meeting, ale nějak jsme to neodhadly, tak jsme přišly až ke konci. Vyzvedly jsme si vše, co bylo na sobotní trasu třeba, daly si večeři, pivko a šly do hajan.
Ráno jsme se řádně přichystaly na start a čekaly až na nás příjde řada. Odstartovala jsem dřív, jak Marina, tak jsem na ni čekala za branami tábora a pak jsme společně vyrazily na cestu. Pojaly jsme celou trasu jako kochání se krajinou, jelikož Marina s Betynkou nejsou zvyklé na tak dlouhé tratě, tak abych je neodradila hned na začátku. 
. Cesta nám ubýhala skvěle, než jsme se dostaly na stoupání na Brdo (nejvyšší místo celé trasy i Chřibů). V tu chvíli nás předcházeli jiní trekaři s háravou fenkou (byla evidentně v tom nejlepším), záhy jsme je předcházely zase my a Divis si usmyslel, že chce za fenkou a né se někde vláčet do kopce. Takže jsem táhla sebe i psa do kopce, po chvíli snažení jsem to vzdala a čekala až nás s fenkou opět předejdou. Bylo to podstatně lepší. Ovšem v nejlepším krpálu jsme potkaly další fenku, kterou Divis očuchával, co to dalo, nemohla jsem ho odtrhnout (fenka ovšem nehárala), myslel si snad, že je to ta, co nás předhonila a opět odmítl táhnout do kopce, ale na opačnou stranu se tlačil, co to šlo (opět jsem táhla psa), měla jsem toho plné zuby, tak jsem trekařku nechala opět předejít. Naštěstí jsme už skoro byly na konci šíleného stoupání. Pak jsme dorazily na Brdo a bylo už vše v pohodě. Okoukly jsme rozhlednu, udělaly pár foteček z Brda a dověděly se, že můžeme i něco vyhrát za vstupenky. Super.
Další cíl byl Vlčák - super cesta, v podstatě vrcholovka, Divis se chladil v každé kaluži i v močále . Na Vlčáku jsme potkaly početnou skupinu turistek (asi nějaký zájezd), zajímaly se, co se to tu děje. Další cíl byl Buchlov. Cesta nám dobře utíkala a kus před Buchlovem jsme potkaly trekařku - nešťastnici, která čekala na patníku na odvoz, akorát pro ni Marek přijel (v kempu jsme se dozvěděly, že si chudák zlomila nohu). Holt je to extrémní sport a vstupujeme do závodu na vlastní nebezpečí!
Na Buchlově jsme se koukly a daly si dole na parkovišti pivo, po kterém nám pěkně ztěžkly nohy. Vyrazily jsme proto opět na trať. Ten krpál dolů z Barborky do občerstvovny Pod Břesteckou skálou, byl opravdu zážitek, ještě že Divis už chodí perfektně u nohy, jinak by mě dokonale potahal po zádech. Dalším našim cílem byla Salaš s poslední hospodou na cestě před Kamínkama. Do Salaše jsme dorazily a musely jít ještě asi kilometr proti směru trasy do hospody, kde jsme doplnily zásoby vody před dalším super stoupáním nad Salaš. Po tomto stoupání mě už Marina dokonale proklínala.
Už stačilo jen dopravit se na Bunč a měly jsme vyhráno. Po cestě jsme hodně odpočívaly, Divis ovšem pořád tahal, jak o život a chtěl jít tempem jako vždy, tak jsem ho musela hodně brzdit. U Hubertovi hájenky jsme potkaly skupinku malamutů, s kterými jsme se pak stále honily, a to jsme si už myslely, že jsme na trati poslední. Osvěžili jsme se u pramene U Lvích hlav a pak dorazily na Bunč. Pak už to bylo do tábora jen 3 km po žluté. Došly jsem do tábora v 19:45, takže jsme ani nemusely použít čelovky.
Byl to úžasný zážitek, krásná trať, super zázemí a příjemní lidé. Těším se na přístí ročník. No a Marina mi hned v pondělí ráno volala, kdy pojedeme přístě , což mě moc těší.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
17. - 18. 10. 2009 FRYŠTÁCKÝ DOGTREKKING
Tak jsme se konečně opět dostali na nějaký výlet. Bohužel, přání jít aspoň čtyři treky za rok nebylo splněno kvůli nepřízni osudu, ale i tak jsme se s Divisem, Annie a Tondou vydali na zakončení sezóny 2009. Byli jsme tedy aspoň u otevírání a zavírání sezóny.
Než jsme vyrazili do základního tábora, již jsme věděli, že na trase asi bude trochu sněhu, tak jsme se podle toho vybavili. Ovšem netušili jsme, že ho bude opravdu hodně. Příjezd do kempu jsme zvládli (i na letních gumách, nestihli jsme přezout) a pak už zvládnou jen to ostatní. Ubytováni jsme byli v hotelu, protože všechny chatky v době rezervace byly obsazené (díky za to, já jakožto zimomřivec bych v nich při té teplotě stejně nevydržela). V pátek seznámení s tratí proběhlo zajímavě, instrukce následovně: tady sníh, tady taky a tady se to asi dá projít atd. Tonda začal špekulovat, že při nejhorším zůstaneme rovnou v základním táboře, ale jen na chvilku. Pak jsme si řekli, že je to výzva a jdem do toho. Koukala jsem kolem a říkala si, že obviklí rychlí longaři už jsou v hodpodě, tak to zvládli nějak rychle. Až na meetingu jsme se dozvěděli, že organizátoři trek pro bezpečí závodníků rozdělili kvůli padajícím větvím a stromům.
V sobotu jsme vyrazili na trať, byli jsme ve svém živlu. Nadšení ustalo po třetím výstupu, v tu chvíli jsem nenáviděla vše kolem včetně sněhu. Naštěstí je Tonda fakt parťák do nepohody a pomohl mi, když Divis přestal táhnout do kopce (prý si příště přiváže na batoh salám), volal na něj a lákal ho, tak mě aspoň trochu do kopce vytáhl. Trať neměla chybu, tak romanticky zasněženou krajinu jsem už dlouho neviděla. Bohužel začalo pomalu tát a tak Tonda i nabral do bot, když stoupl do břečky, která byla kaluží pěkně hlubokou. Nasadil suché ponožky, sáčky a boty a šlo se dál. Těšili jsme se na hospodu, že si konečně dáme něco k jídlu. Při těšení nás před Trnavou předběhl longař a odchytl ho místní domorodec. Poradil nám, že jdeme špatně a tak jsme se vraceli hledat značku. Pan domorodec asi měl špatný orientační smysl a my zbytečně hledali a šli opět zpět kolem jeho obydlí, značka byla až o kus dál a do Trnavy do hospůdky se těšili dvakrát tolik. Konečný sestup do Trnavy mě stál málem kalhoty, ujela mi noha a na bahně jsem se krásně sklouzla. Tonda prohlásil, že jsem jak čuně a kdo ví, zda mě do hospody pustí, naštěstí to moc neřešili, tak jsme si tam poseděli, posilnili se a vyrazili na poslední úsek cesty, 12 km do cíle, to bude hračka, OMYL!!!!. Konečný úsek 3 km z Držkovského polesí do kempu stál opravdu zato, já bych to nazvala opičí drahou. My to šli už za šera, ze šera za chvilku byla tma a to teprve byla ta správná bojovka. Opravdové překonání sama sebe, Divis věčně větřil zvěř. Do tábora jsme dorazili jako kulhající dvojka (oba nás bolelo koleno, Tondu ale asi víc, říkal mi ať tak neletím, že už není kam spěchat, měl pravdu). Dorazili jsme mezi zdřejmě posledními závodníky. Byla to pro nás opravdu výzva (ikdyž longaři dostali zabrat podstatně více). Odměnou nám byl potlesk po doražení do cíle, nadšení že jsme to zvládli a sranda, kterou jsme si užili, když jsme se pak viděli, jak se pohybujeme. A také nohy úplně bez puchýřů.
Moc děkujeme organizátorům za skvělé prostředí, přírodu a svým čtyřnožcům za oddanost i v nejvypjatějších chvílích.
Bohužel fotky nemám, protože při takovém počasí se mi foťák něchtěl ani vyndavat. 
